AOPK ČR >> Hodonínská Dúbrava
AOPK ČR - RP Jižní Morava Seznam lokalit

Národní přírodní památka Hodonínská Dúbrava

Předmět ochrany

Lesní porosty tvořené společenstvy panonských teplomilných doubrav na písku, panonských dubohabřin a údolních jasanovo-olšových luhů; rozvolněné trávníky tvořené společenstvy panonských stepních trávníků na písku; vzácné a ohrožené druhy rostlin, zejména populace druhů kostřava ametystová, kavyl písečný, lýkovec vonný, mečík bahenní, ostřice Buxbaumova, řeřišnice malokvětá, sítina tmavá, hvozdík pyšný, kosatec různobarvý, kosatec trávovitý, zvonek hadincovitý, žluťucha jednoduchá a hladýš pruský, včetně jejich biotopů; vzácné a ohrožené druhy živočichů, zejména populace druhů netopýr černý, netopýr velkouchý, kuňka obecná, okáč jílkový, přástevník kostivalový, tesařík obrovský a roháč obecný, včetně jejich biotopů

Základní údaje

Rozloha 683,18 ha
Nadmořská výška 164 - 210 m
Území je zvláště chráněno od 1. 4. 2014
Orgán ochrany přírody AOPK ČR - RP Jižní Morava
Výpis z rezervační knihy výpis z rezervační knihy
Hodonínská Dúbrava

Geologie

V území mezi Hodonínem, Dubňany a Mutěnicemi leží les nazývaný Hodonínská Dúbrava. V roce 2014 byla v jeho nejcennější části na ploše velikosti 683,18 ha vyhlášena národní přírodní památka (zkráceně NPP).

Geologické podloží Hodonínské Dúbravy tvoří třetihorní jíly, případně štěrkopísky, na které byla od konce poslední doby ledové naváta vrstva písků. Mocnost písků přibývá od jihu k severu. Území tvoří rozsáhlý lesní komplex, zdejší krajina je plochá až mírně zvlněná, členěná jen velmi nízkými dunami a mezidunovými sníženinami (nadmořská výška NPP kolísá mezi 165–190 m n. m.). Pro nezkušeného pozorovatele se tudíž tato krajina může jevit jako jednotvárná, možná i nezajímavá či nudná.

Opak je však pravdou, při bližším zkoumání totiž nelze opomenout vysokou různorodost. Mokřadní sníženiny totiž plynule přechází v písečné duny, různorodé je rovněž složení písku. Písek má místy nízké pH a je tudíž kyselý, místy je však obohacen o báze a je tudíž zásaditý1. Nejenže v lese tedy vedle sebe rostou mokřadní a suchomilné rostliny, zároveň zde lze vedle sebe spatřit růst acidofilní (vyžadující nebo snášející kyselé půdy) a bazifilní rostliny (vyžadující nebo snášející zásadité půdy). Vysoká pestrost prostředí tak produkuje vysokou druhovou pestrost, o čemž svědčí i to, že na území NPP bylo zaznamenáno přes 650 druhů rostlin, z čehož cca 160 druhů je u nás ohrožených a jsou zařazeny na tzv. červený seznam. Jenom pro představu, srovnatelný počet druhů se nachází v turisticky mnohem známější rezervaci Děvín na Pálavě. Hodonínská Dúbrava opravdu představuje svérázný les, jaký nenajdeme nikde jinde v naší zemi.

__________________

1 – Půdní pH je jeden ze základních faktorů, který obecně ovlivňuje druhovou diverzitu. Zde platí pravidlo, že půdy s nízkým (kyselým) pH patří, co se rostlin týče mezi druhově chudé, zatímco půdy s vysokým (zásaditým) pH patří mezi druhově bohaté. Příkladem toho jsou např. Bílé Karpaty či Pálava, které patří mezi lokality s největším počtem druhů rostlin na našem území. Je to především proto, že jsou tato pohoří tvořena zásaditým vápencem. To samé platí v případě Hodonínské Dúbravy, stanoviště s acidofilními rostlinami a kyselým pH patří mezi druhově chudá, zatímco stanoviště s bazifilními rostlinami patří mezi druhově bohatá. Dalšími faktory, které podmiňují biodiverzitu, jsou světelné podmínky a množství živin (především dusíku) v půdě, ale o tom si povíme ještě dále.

Flóra

Vzhledem k velkému množství vzácných druhů rostlin, které na území Dúbravy rostou, by bylo opravdu velmi problematické zmiňovat všechny tyto druhy, pojďme si alespoň říci něco o těch úplně nejvýznamnějších:

lýkovec vonný (Daphne cneorum)

Tento druh se od mnohem běžnějšího lýkovce jedovatého odlišuje menším vzrůstem a neopadavými listy. Jedná se o velice dekorativní druh, který býval dříve na našem území (zejména na Moravě) natolik běžný, že býval pravidelně seřezáván a donášen na trhy. Svědčilo mu tehdejší hospodaření, to že se v krajině mnohem intenzivněji kosilo, páslo (a to i v lesích) či hrabala hrabanka. Tento druh rovněž těžil z dřívějšího mozaikovitého uspořádání krajiny, z toho, že se drobná políčka střídala s loukami, remízky, sady či pastvinami. Vlivem scelování pozemků, které proběhlo v 50. letech minulého století, při kterém byly ničeny drobné remízky a vytvářeny velké lány polí, ale rovněž vlivem absence pastvy či seče na řadě jeho lokalit (včetně těch lesních) začal tento druh razantně ubývat. Dnes se již nachází jen na zlomku původních lokalit v nepříliš velkých početnostech. V Dúbravě roste tento druh celkem na čtyřech mikrolokalitách, dvě mikrolokality nacházející se u Hovoranské cesty patří mezi nejperspektivnější populace v rámci celé České republiky, zbylé dvě populace jsou však malé a hrozí jim bezprostřední zánik.

Mečík bahenní (Gladiolus palustris)

Mečík bahenní má velmi nenápadné listy, a proto ho je i zkušený pozorovatel schopen zaznamenat pouze v době jeho květu, což bývá v Dúbravě obvykle v druhé polovině června. Jedná se o druh, který byl i v minulosti na našem území velmi vzácný a vyskytoval se jen na několika místech. Z celé řady z nich nadobro zmizel. Z kdysi nejpočetnějšího výskytu v Bílých Karpatech dnes zbývá poslední slabá populace. Až tisíc jedinců zůstává v Polabí, ale pouze na jediné úzké luční enklávě. V Dúbravě sice populace není tak početná, zato se vyskytuje na mnohem větší ploše. Nejbližší další velká lokalita leží na druhé straně Moravy, na slovenském Záhorí. Mečík roste na všech těchto lokalitách na loukách, pouze v případě Dúbravy roste v lese. Je však vázán výhradně na nejstarší dubové porosty, staré více než 110 let. V těchto porostech se nachází především na lesních světlinách, kde je bylinný podrost ze všeho nejvíce podobný loukám. Světlá stanoviště tedy hrají klíčovou roli pro zachování populace mečíku bahenního. V době květu je tento druh velmi dekorativní.

Žluťucha jednoduchá svízelová (Thalictrum simplex subsp. galioides)

Žluťucha jednoduchá roste v Čechách pouze v Polabí, na Moravě v Bílých Karpatech a v Hodonínské Dúbravě. Tento druh byl na území České republiky hojně rozšířen zhruba před 10 000 lety (tedy po konci poslední doby ledové), kdy klima a charakter vegetace byly zcela odlišné, než tak jak je známe dnes. V té době zřejmě obýval březo-borové lesy a analogickou nelesní vegetaci2. Postupným oteplováním klimatu a rozšiřováním lesů na našem území došlo k ústupu tohoto druhu na malé izolované lokality, které alespoň částečně charakterem své vegetace připomínají doby dávno minulé. Takovéto druhy, které dnes představují zlomek dřívějšího rozšíření, bývají v odborné terminologii označovány jako relikty. V Hodonínské Dúbravě tento druh roste na více lokalitách, svým výskytem je však vázán na staré prosluněné doubravy starší 110 let.

Kostřava ametystová (Festuca amethystina)

Kostřava ametystová rovněž představuje reliktní druh, který je navíc svým rozšířením vázán na území okolo Alp. V současnosti u nás roste jen na čtyřech lokalitách a to v Hodonínské Dúbravě, na Drahanské plošině, v Českém krasu a Milešovském středohoří. V Dúbravě se kostřava ametystová vyskytuje celkem na 16 mikrolokalitách. Roste na okraji lesa, na světlinách nebo přímo v podrostu světlého lesa při bázi kmenů dubů a pařezů. Největší trsy se nachází na světlinách. Tento druh preferuje místa, kde dochází k mírnému střídání vlhkosti, tedy na okrajích velmi mírných, na jaře zamokřených sníženin.

Sítina tmavá (Juncus atratus)

V minulosti existovalo více lokalit sítiny tmavé v Čechách, na střední a jižní Moravě. V současnosti je známá již jen z prostoru Hodonínské Dúbravy a z oblasti Soutoku na jižní Moravě. V roce 1997 byl druh znovu potvrzen pro střední Moravu nálezem v Litovelském Pomoraví. Nově byla sítina nalezena nedaleko Pastviska u Lednice. Celkem tedy u nás známe čtyři lokality tohoto druhu. Sítina tmavá roste na slaných a mokrých loukách, krajích lučních močálů, v příkopech a vypíchaných rašeliništích (rašelina se těžila ručně v podobě borků - způsobem zvaným "píchání borků"). V Dúbravě je tento druh vázán výhradně na světliny a vlhké sníženiny. Roste zde celkem na třech místech nepříliš od sebe vzdálených. Z toho jednu populaci lze označit jako životaschopnou, tvořenou desítkami jedinců, zbylé dvě populace jsou málo životaschopné, tvořené pouze několika jedinci.

Ostřice Buxbaumova (Carex buxbaumii)

Jedná se o velmi vzácný druh, vyskytuje se ve třech územích: v Polabí, v Hodonínské Dúbravě a ve Velké kotlině v Hrubém Jeseníku; výskyt v Pošumaví zanikl. Lokality leží v nadmořské výšce 160-1320 m. n. m. Roste na slatinných loukách a rašeliništích, slatinných olšinách a horských prameništích. Jedná se o světlomilnou rostlinu. V případě nedostatečného oslunění zůstávají rostliny sterilní a množí se vegetativně. Ze tří výše uvedených území jsou jako aktuálně nejohroženější populace nacházející se v Dúbravě. Zde se tento druh nachází celkem na pěti místech, avšak všechny tyto lokality lze označit pro daný druh jako nedostatečně osluněné. Pozná se to tak, že dané populace jsou buďto zcela sterilní, nepravidelně kvetoucí anebo kvete pouze malá část jejich populace.

Zvonek hadincovitý (Campanula cervicaria)

Tento druh se v minulosti vyskytoval roztroušeně na většině území České republiky, v současnosti ho lze nalézt na méně než deseti lokalitách a je na pokraji vyhynutí. Vlivem změn v tradičním obhospodařování krajiny došlo k úbytku lokalit vhodných pro jeho úspěšný růst. Hlavní nepříznivou úlohu sehrálo velkoplošné používání umělých hnojiv, likvidace mezí a remízků i omezení pastvy dobytka. Rovněž je pro něj nepříznivé zakládání stejnověkých jehličnatých kultur i současný vysoký stav přemnožené spárkaté zvěře, kterou je spásán. V Hodonínské Dúbravě je vázán na prosvětlené vlhké doubravy, jeho populace však mají v posledních letech kolísavý charakter.

__________________

2 – V té době byly na našem území zastoupeny stepi a březo-borové porosty, které tvořili jedinou lesní vegetaci. Většina dnešních listnatých dřevin jako je javor, buk, dub, habr, lípa atd. se tehdy na našem území nenacházela, a k jejich rozšíření došlo až později v souvislosti s dalším oteplováním klimatu. V té době byla krajina člověkem ovlivněna jen minimálně, její podobu formovali především velcí savci jako jelen, srnec, los, zubr, pratur, divoké prase či bobr.

Fauna

Hodonínská Dúbrava je nejen významná z hlediska druhové ochrany rostlin, ale rovněž i živočichů. Pro ochranu živočichů je zásadní zejména zachování starých stromů, zejména dubu a rovněž udržení rozvolněného charakteru lesních porostů.

Staré, dutinové a odumírající stromy jsou důležité pro řadu ohrožených druhů živočichů, z hmyzu např. pro lesáka rumělkového, roháče obecného, tesaříka obrovského, či zlatohlávka skvostného, z ptáků jsou staré dutinové stromy významné např. pro strakapouda prostředního, žlunu šedou či datla černého, ze savců mají dutinové stromy význam především pro netopýry, v NPP jich lze nalézt celkem 16 druhů.

Rozvolněné lesní porosty jsou především důležité pro hmyz, jedná se např. o tyto druhy: hnědásek podunajský, chroustek opýřený, lišaj pryšcový, zlatohlávek huňatý, kudlanka nábožná, otakárek ovocný či svižník německý. Nejvýznamnějším druhem, který je vázán na otevřené lesní porosty je však okáč jílkový.

Okáč jílkový (Lopinga achine)

Patří k nejohroženějším denním motýlům Evropy. Příčinou tohoto úbytku je odstoupení od tradičních způsobů hospodaření v lese (včetně pastvy, hrabání hrabanky a kosení) a přeměna listnatých porostů na jehličnaté. V České republice tomuto druhu zbyla jediná populace, která se nachází na území Hodonínské Dúbravy.

Zde je populace prostorově rozdělena do několika kolonií na zbytcích vhodných biotopů. Těmi jsou pro okáče řídké listnaté lesy (se zápojem cca 60 %) s rozvolněným keřovým patrem a se zachovalou bylinnou vegetací (tedy neeutrofizovaná stanoviště, viz níže).

V současné době se motýl vyskytuje na všech dostupných vhodných plochách a nemá kam se dál šířit. Přitom stávající populace není mimo ohrožení. Vhodným způsobem jeho efektivní ochrany by tedy mělo být aktivními zásahy rozšířit tento druh na další vhodná místa, kde se v současnosti nevyskytuje.

Způsoby péče o území

Kdo chce pochopit současnost, musí znát minulost

V současnosti jsme v Hodonínské Dúbravě svědky mnoha nepříznivých přírodních procesů, jedná se o šíření invazních druhů, agresivní šíření lípy (ta vytváří natolik tmavé porosty, že pod nimi nic již neroste), na řadě míst v NPP došlo k vymizení kriticky ohrožených druhů z některých jeho lokalit (např. mečíku bahenního), mnohé druhy jsou sice na lokalitě stále přítomné, avšak většina jejich populací je nekvetoucí a tudíž málo životaschopná. Proto, abychom pochopili negativní jevy, které se odehrávají v Hodonínské Dúbravě v současnosti a poznali způsob jejich řešení, je potřeba nejprve vysvětlit minulost této lokality, a to nejlépe v co nejširším kontextu.

Na začátek je potřeba vysvětlit, že velmi dobrou představu o tom, jak se vyvíjela vegetace v Dúbravě za posledních 2000 let, můžeme získat pomocí vědního oboru zvaného paleoekologie. Tento obor je schopen na základě studia sedimentů pylu, organických sedimentů a zuhelnatělých zbytků poskytnout velmi dobrou představu o druhovém složení dřívějších lesů a nelesní vegetaci v Dúbravě. Velmi cenným zdrojem informací jsou rovněž historické záznamy, které nám rovněž poskytují informace o druhovém složení a hospodaření na území Dúbravy.

Od 1. do poloviny 14. století (doba římská až vrcholný středověk)

Vegetační kryt Dúbravy v tomto období tvořila líska (19%), bříza (17%), zastoupeny byly rovněž jehličnaté dřeviny jako smrk (18%), jedle (6%) či jalovec (3%). Přítomnost jalovce svědčí o tom, že zde byl zastoupen světlý křovinatý les. To ostatně potvrzuje to, že středověký název pro Dúbravu byl „Klečka“. Ve staročeštině znamená tento pojem místo s keři.
Zastoupení bylinných druhů zjištěných při pylové analýze zcela jasně vypovídá o tom, že se jednalo o intenzivně obhospodařovanou krajinu. Přítomnost pelyňku, kozlíku lékařského a rostlin z čeledi hvězdnicovitých, hvozdíkovitých, mořenovitých naznačuje to, že se zde dříve nacházely louky. Konstantní výskyt obilovin jasně hovoří o přítomnosti orné půdy v nejbližším okolí. Ruderální rostliny typu truskavce ptačího a rdesna červivce naznačují přítomnost sešlapávaných stanovišť a obdělávané krajiny. Ke konci tohoto období se objevuje jitrocel kopinatý, šťovík kyselý (a jiné podobné druhy) a rostliny rodu černýš. To zřejmě souvisí s tím, že v Dúbravě byla zavedena pastva.

Vývoj od druhé poloviny 14. století do konce 18. století (pozdní středověk až novověk)

Dané období lze nazvat obdobím aktivní ochrany dubu. V Dúbravě byl povolen sběr souší, kacení dřeva a palivového dříví, sečení trávy, lesní pastva, nicméně bylo zakázáno kácet zdravé duby. V tomto období dochází k prudkému nárůstu zastoupení dubu, a to až o 20 % (nové zastoupení tedy činí 30 %). Takto výrazný nárůst zastoupení dubu v tomto období nemá na jižní Moravě žádnou obdobu. Na jiných lokalitách na jižní Moravě totiž docházelo počínaje raným středověkem k poklesu zastoupení dubu. V této době došlo rovněž ke změně názvu lesa z Klečka na Dúbrava. Kromě dubu dochází v daném období rovněž k výraznému nárůstu zastoupení borovice (až o 10 %). V tomto období dochází k výraznějšímu nárůstu lesních požárů, což je zřejmě spojeno se šířením borovice, která je totiž velmi náchylná na lesní požáry. Na druhou stranu dochází k výraznému poklesu zastoupení u lísky o 13 %, smrku o 14 % a jedle o 5 %, přičemž zastoupení břízy se nezměnilo a nadále zůstává dominantním druhem. Později v průběhu této etapy došlo k mírnému poklesu zastoupení dubu, což vedlo k vyššímu podílu habru, buku, smrku a jedle.

Velmi pozoruhodné je multifunkční využití lesa, kromě výše uvedených činností zde navíc probíhala pastva domácích prasat žaludy, využití orné půdy v komplexu Dúbravy, rybníkářství, včelaření, sběr jahod a žaludů, které se v minulosti používaly např. na výrobu žaludové mouky.

Období od 19. století do současnosti (moderní dějiny)

Tohle období je charakterizováno druhou velkou druhovou změnou, která se projevuje mírným poklesem zastoupení dubu a naopak nárůstem zastoupení břízy, borovice, vrby, topolu a jasanu.

Na začátku tohoto období došlo ke změně managementu území. Mezi lety 1785 - 1790 byla Doubrava rozdělena na dvě části – 2/3 území byly odděleny příkopem a hospodařilo se zde výmladkovým3 způsobem, zatímco zbylá část byla převedena na pastviny (z této části byly záhy odstraněny rychle všechny stromy). Pastva i kosení (tzv. travaření) v lese byly zakázány. Nové uspořádaní Dúbravy na výmladkový les a pastvinu se však ukázalo jako neuspokojivé. Lesníci si totiž stěžovali, že vesničané potají v noci vstupují do lesa za účelem pastvy. To jim umožnilo získat dostatečnou protekci radikálně omezit pastvu, která postupem času vymizela zcela úplně.

V polovině 19. století byla započata další změna – převod lesa nízkého na les vysokokmenný, částečně s využitím borových plantáží. Na zalesňování borovicí se v ochraně přírody nahlíží negativně z toho důvodu, jelikož opad borových jehlic okyseluje půdu, čímž snižuje druhové bohatství bylinného patra.

Další faktor, který velmi ovlivnil Dúbravu, je změna hydrologických poměrů v průběhu 19. a 20. století. Les byl odvodněn systémem kanálů, voda byla sváděna do větších kanálů, které byly vybudovány již v 15. století okolo lesa. Tyto drenážní kanály jsou v Dúbravě stále dochované, nejsou však již udržovány.

Lesníci dlouhou dobu věnovali značné úsilí tomu, aby zalesnili otevřené nelesní plochy, což se jim nedařilo až do 20. let 20. století. Na leteckých snímcích z roku 1953 je však stále patrný rozvolněný charakter převážné části lesních porostů na území Dúbravy.

Poslední druhová změna zaznamenána pylovou analýzou se odehrála v půli 20. století, a je charakterizována rychlým nárůstem topolu, břízy a naopak vymizením druhů rostlin (jitrocel kopinatý, jetel plazivý aj.), které nám indikují pastvu. To jasně vypovídá o tom, že pastviny a drobná políčka, která byla opuštěna, začala bezprostředně zarůstat pionýrskými dřevinami, jako jsou topol a bříza. V této době rovněž mírně vzrostlo zastoupení dubu, avšak již nikdy nedosáhlo maxima z pozdního středověku.

Současné problémy Hodonínské Dúbravy a jejich řešení

A jaké poučení si tedy můžeme odnést z minulosti?

1. Hodonínská Dúbrava představovala po většinu její existence světlý les, ve kterém se nacházela řada nelesních stanovišť. Nejednalo se tedy o žádný hluboký neprostupný hvozd. V minulém století však došlo k přeměně tohoto rozvolněného lesa na plně zapojený. Prořídlý prosvětlený les, který by připomínal doby dávno minulé lze najít v Dúbravě již jen místy. Jedná se o staré březové anebo dubové porosty, kde se tu a tam stane to, že nějaký ten strom odumře a tím pádem se dostává více světla pro bylinnou vegetaci. Bylinná vegetace v těchto místech pak svým vzhledem a druhovým složením připomíná spíše louky než lesní podrost. Někdy jsou tyto lesy rovněž označovány jako parkovité. A právě tyto porosty jsou druhově nejbohatší a rostou zde ty nejvzácnější druhy. Nutno však podotknout, že i ty nejsvětlejší lesní porosty nezajišťují pro řadu druhů dostatek světla. Pozná se to tak, že v populacích těchto druhů zcela převažují nekvetoucí jedinci, tudíž je lze označit jako málo životaschopné. Jedná se o ty druhy, které byly v minulosti vázány na nelesní stanoviště. Pro záchranu těchto druhů je tedy důležitá obnova menších či větších bezlesí na území Dúbravy. Příkladem takovýchto druhů jsou např. žluťucha jednoduchá svízelová, sítina tmavá anebo ostřice Buxbaumova.

2. V Dúbravě se v minulosti hospodařilo intenzivně, avšak trvale udržitelným způsobem. Jednalo se především o pastvu a kosení porostů. Ve vztahu k ochraně přírody lze vnímat tyto zásahy pozitivně, jelikož umožnily vytvořit druhově bohatou Dúbravu, tak jak ji dnes známe. Běžný člověk nezasvěcený do problematiky si položí otázku, jak to, že pastva a kosení rostlinám neškodí, ale pomáhá? Odpověď je jednoduchá. Pastva i kosení (a následné shrabání a odvoz pokosené hmoty) totiž představují proces, kterým se z porostů odstraňovali živiny, zejména dusík. Kromě dostatku světla v bylinném patru jsou stanoviště chudá na živiny jednou z nezbytných podmínek pro existenci druhově rozmanité flóry na území NPP. Při výpadku kosení či pastvy nastává proces hromadění živin v půdě (proces eutrofizace), což má za následek šíření vysokých travin (např. třtiny křovištní) a vysokých ruderálních bylin (např. zlatobýlu obrovského)4. Ty postupně vytlačují nízké traviny a byliny, které jsou charakteristické pro dubové lesy na území Dúbravy a díky kterým patří Dúbrava mezi druhově nejbohatší lesy na našem území. V konečném důsledku vede celý proces k tomu, že většina těchto druhů vymizí z dané lokality zcela úplně. V daném porostu, kde dříve rostly desítky druhů tak nakonec zůstane pouze třtina křovištní, zlatobýl obrovský a několik málo druhů, které jsou v jejich silné konkurenci schopny obstát.

Další problém představuje v poslední době šíření lípy srdčité na území Dúbravy, ta je totiž schopna vytvořit natolik husté porosty, že z nich vymizí všechny významné (tj. světlomilné) druhy. To se stalo např. na Stupavě, kde pod nárostem lípy vymizela populace mečíku bahenního. Jak dokládají pylové analýzy, zastoupení lípy v minulosti na území Dúbravy bylo vždy okrajové, jejímu šíření však nepochybně pomáhá proces eutrofizace, jelikož se jedná o druh, který má rád humózní půdy. Negativně rovněž působí invazní šíření nepůvodního severoamerického trnovníku akátu. Nejenže je tento druh schopen vázat vzdušný dusík do půdy, čímž půdu rovněž eutrofizuje, navíc vylučuje do půdy toxické látky, které jsou schopny zahubit jiné druhy rostlin v jeho okolí. Mezi další invazní druhy stromů na území Dúbravy patří rovněž střemcha pozdní, javor jasanolistý, či pajasan žláznatý. Šíření těchto invazních druhů rovněž znamená zásadní ohrožení pro biodiverzitu v Dúbravě.

Zhruba od roku 2000 se začíná projevovat změna hydrologických poměrů na území Dúbravy. Primární změna hydrologických poměrů je dávána za vinu poddolování tohoto území; o změnách svědčí téměř úplné vyschnutí všech dříve podmáčených mezidunových sníženin s mokřadní nebo rašelinnou vegetací a téměř úplné vyschnutí až 1,5 m hluboké strouhy Studená chodba.

Od roku 2000 jsou rovněž v Dúbravě kontinuálně pozorovány vysoké stavy prasete divokého, což se projevuje negativním způsobem především v období vegetačního klidu. Jakmile se na okolních polích sklidí poslední hektary kukuřice, začínají se v listopadu tlupy divokých prasat navracet do sice méně komfortního, přesto relativně bezpečného prostředí lesa. V potravní nabídce sice převažují žaludy a zimující stadia bezobratlých, nicméně významnou složkou potravy jsou i podzemní části rostlin. Z ohrožených rostlin to představuje zásadní riziko především pro ty druhy, které zimu přežívají ve formě podzemních orgánů (hlíz, cibulí, oddenků). V Hodonínské Dúbravě jde především o mečík bahenní, několik druhů kosatců (kosatec různobarvý, k. sibiřský, k. trávovitý), lýkovec vonný, žluťuchu jednoduchou či orchidej prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii). V zimě roku 2013 – 2014 byla následkem rytí divokých prasat zničena jedna populace žluťuchy jednoduché nacházející se poblíž lesní cesty Holáňka.

Všechny výše uvedené přírodní procesy mají na svědomí to, že postupně mizí druhové bohatství Dúbravy. Proto, aby Dúbrava nadále zůstala unikátním lesem je však nezbytné podniknout aktivní kroky. Po vyhlášení národní přírodní památky v roce 2014 tak proběhlo na některých místech kosení v lesních porostech, cílená likvidace zlatobýlu a střemchy pozdní, prosvětlení keřového patra, místy byly zbudovány oplocenky, které kromě přirozeného zmlazení chrání nejcennější druhy rostlin před rytím divokých prasat. Vzhledem k velikosti rezervace a značné finanční nákladnosti výše uvedených opatření však tyto zásahy řeší pouze nepatrnou část celkového problému.

______________

3 – Mezi dva základní tvary lesa patří les nízký (neboli les výmladkový či pařezina) a les vysoký (neboli vysokokmenný). Les vysoký vzniká obnovou ze semen anebo vysázením sazenic. Takový les dosahuje vysokého stáří a zpravidla bývá pokácen nejdříve v 80. letech (interval mezi vysázením a pokácením lesa se rovněž nazývá obmýtí). Stromy takto pěstované jsou charakteristické tím, že dosahují velké výšky, mají rovný tvar a tudíž je lze použít např. pro stavební účely. Naopak nízký les nevzniká obnovou ze semen či vysázených sazenic ale z tzv. výmladků. Díky tomu, že je les pokácen v nízkém věku dojde k tomu, že z jednotlivých pařezů obrazí výmladky, což jsou v podstatě větve rostoucí z pařezů. Když se tyto výmladky nechají růst dále, vznikne z nich strom, který je malého vzrůstu a křivého tvaru. Takto pěstovaný les byl velice produktivní a poskytoval velké množství palivového dříví, po kterém byla v minulosti velká poptávka. Výhodou takového lesa byla jednoduchá obnova, les se obnovil sám pomocí výmladku, lidé tak byly ušetřeni složité obnovy pomocí sázení sazenic a jejich údržby. V dobách kdy neexistovaly motorové pily ani lesní traktory představovalo výhodu rovněž to, že pokácet a odnést dřevo dokázal zvládnout v podstatě každý s použitím jednoduchých nástrojů. Doba obmýtí v nízkém lese bývala velmi krátká, ideálních rozměrů z hlediska poměru objem dřeva/vynaložená práce dosahovaly výmladky totiž v 7 letech. Při takto nízkém obmýtí býval les velmi světlý. Dříve býval nízký les rozšířen především na jižní Moravě. S nástupem využití fosilních paliv začala klesat poptávka po palivovém dříví a tak byl postupně převáděn na les vysoký. Dnes již nízký les až na výjimku malých výzkumných ploch na území České republiky nenajdeme, jeho vymizením je ohrožena řada druhů rostlin a především hmyzu, kteří na tento světlý typ lesa byly vázáni.

4 - K procesu eutrofizace je však potřeba podotknout, že na různých lokalitách probíhá proces zarůstání třtinou a zlatobýlem různou rychlostí, na vlhčích úživných mezidunových sníženinách je šíření zlatobýlu v pokročilejším stádiu než na málo úživných písečných dunách. Navíc v poslední době je šíření zlatobýlu ještě více umocněno atmosférickou depozicí dusíku.

MZCHU v okolí

Fotogalerie

AOPK ČR

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt